Souvislosti
V době „pražského jara“ v roce 1968 byla v i Trojanovicích obnovena činnost Československé strany lidové. Samozřejmě hned po okupaci republiky „bratrskou armádou“ byla lidové straně omezena politická činnost. Její členové se tedy zaměřili na údržbu církevních památek v obci Trojanovice, ke kterým patří především radhošťská kaple.
V roce 1969 jsem se seznámil s panem učitelem Karlem Sedrem z Příbora, který byl podle jeho slov zhotovitelem vnějšího elektrického osvětlení kopule kaple (z r. 1937). Ten mě požádal, zda bych mohl se svou partou odstranit dřevěnou konstrukci, ve které byly instalovány objímky elektrického osvětlení. Plechová střecha pod demontovanou konstrukcí už nebyla desítky let natřená a časem velmi zrezivěla. Tak začala naše práce na údržbě radhošťské kaple.
Po natření kopule a nejnutnějších opravách plechové střechy nastala nám nekonečná práce s výměnou šindelů. Vzpomínám si, že šindel už byl tak prohnilý, že v úžlabích jsme lopatkou vybírali mravenčí hnízda. Asi zasáhla „vyšší moc“: seznámil jsem se s předsedou lidové strany ve Velkých Karlovicích, s panem Františkem Oravcem, který od tamních výrobců šindelů zajistil buď úplně zdarma nebo za minimální cenu několik tisíc šindelů. Tím započala výměna ztrouchnivělých šindelů a samozřejmě co čtyři roky jsme pak šindele natírali karbolínem.
Bohužel, už postupující hniloba trámů v horní části zvonice způsobila, že stolice se zvonem se propadla. To bylo důvodem, že asi v roce 1982 musela být kaple pro veřejnost z bezpečnostních důvodů uzavřena. Zvon byl odinstalován a bylo rozhodnuto, že zvonice bude v její horní třetině rozebrána a nahrazena novou konstrukcí. Tohoto úkolu se chopila parta tesařů Pavla Kaně z Trojanovic. Zvon byl opět vrácen na své místo zásluhou pana Jaroslava Adamce, který mimo jiné také vyměnil ložiska. Obití zvonice šindelem jsme provedli brigádnicky pod vedením pana Karla Halamičky.
Chtěl bych vzpomenout těch, kteří se nejvíce účastnili na údržbě kaple a to manželů Trubačových, Dudkových, tesařů Karla Halamičky, Františka Strnadla, Jaroslava Janáka, Bohumila Zbavitele a též pana Divína z Dolní Bečvy. Těch ostatních a ochotných bylo veliké množství, mnoho jich ještě pamatuji, ale nemohu je všechny jmenovat, jistě bych na někoho zapomněl.
Koncem osmdesátých let po tragické smrti kastelána pana Dobiáše se ujal služby v kapli pan Vít Přadka. Ten se začal podle svého uvážení o kapli starat. Nám se jeho hospodaření nelíbilo, nebyla nám lhostejná budoucnost kaple, a začali jsme proto přemýšlet o obnovení Matice Radhošťské. Vše samozřejmě s velkými obavami, že zůstaneme osamocení, neboť zájem o sdružování ve spolcích byl v té době minimální, ale neztráceli jsme naději. Nakonec vůle a vytrvalost pana Jaroslava Adamce, jeho dcery Ing. Marie Trubačové, pana Františka Gajduška a paní Elišky Lipové vedla k tomu, že občanské sdružení Matice Radhošťská bylo řádně registrováno u ministerstva vnitra a 16.7. 1994 v hotelu Radegast na ustavující schůzi byla její činnost obnovena. Ani ve snu by mě nenapadlo, co vše bude následovat, jaké obrovské úkoly před námi vyvstanou.
Dvakrát jsem měl velký strach o existenci kaple, a to když byla v havarijním stavu v roce 1982 a podruhé, když jsme už jako obnovený spolek, ale zcela bez finančních prostředků i bez pozemků (kterými disponovala původní, komunistickými úředníky v roce 1951 rozpuštěná Matice Radhošťská) stáli před nečekanou nutnosti totální rekonstrukce dřevěné zvonice kaple. Odhad mluvil o mnohamilionové investici. Tehdy bylo uvažováno o předání kaple do správy Valašského muzea v Rožnově. Zvláště zakládající členové obnovené matice však takové řešení odmítli a znovu prokázali své odhodlání a nadšení pro svou cyrilometodějskou kapli. Zdánlivě nemožné se stalo skutkem. Kaple je dnes po kompletní rekonstrukci, a to díky všem ochotným členům a příznivcům obnovené Matice Radhošťské a hlavně jejímu předsedovi panu Drahomíru Strnadlovi.
Ze vzpomínek pana Jana Tichavského, předsedy KDU-ČSL v Trojanovicích